Tenhle článek jsem chtěla napsat už dlouho. Ale teprve teď mám pocit, že přišla ta správná chvíle. Tak jdeme na to.
Účel následujících slov je celkem prostý – přiblížit Vám, jaké to je, být matkou (téměř) čtyř dětí, která není na mateřské. Vůbec nechci propagovat nějaký názor typu „matky nemají být na mateřské“ nebo „mějte hodně dětí“ nebo „pracujte sami na sebe“ nebo cokoli jiného. Tímhle článkem opravdu nechci zastávat vůbec žádný takovýto „osvícený“ postoj. Chci jen sdílet s těmi, které to zajímá, jaké je starat se o (téměř) čtyři malé děti a do toho řídit firmu = mít v podstatě práci na plný úvazek. Také chci napsat trošku k tomu, proč vlastně všechny ty děti máme, a co všechno se (ve mně) od té doby, co se narodilo to první, vlastně změnilo.
O dětech jsem dřív nechtěla ani slyšet
Snad by bylo fajn začít celou tu „pohádku“ pěkně od počátku. Fakt je ten, že já jsem nikdy žádné děti nechtěla. Měla jsem je ráda, vedla jsem s nimi několik anglických kurzů a přišly mi vtipné. Ale tím to haslo. Považovala jsem je za překážku v životě, za zdržení na cestě k mojí vysněné budoucnosti. Možná to zní hrozně, ale tak to bylo. Byla jsem sobecká, nic víc. Když se dívám zpátky, musím uznat, že jsem taková opravdu byla. Vždy muselo být po mém a nějaké přizpůsobování se okolí mě nezajímalo.
Nepovím Vám, kdy a proč se tento postoj zlomil a vlastně začal zcela od základů kompletně měnit, ale nějak se tomu stalo, že jsem ve dvaceti-třech letech porodila svého prvního syna. A v tu ránu jsem se do dětí zamilovala. Ten jeho kukuč, dotek jeho ručiček, pohled z očí do očí, když jsem ho kojila… Vznikl z prosté lásky k mému muži a byl pro mě vším.
A pak už to bylo jako na běžícím pásu…
Nedali jsme si moc dlouho na čas a zplodili dalšího syna a hned po něm dcerku. Teď je mi čerstvě 29 a za dva a půl měsíce se nám narodí další miminko. Proto říkám, že se starám o téměř čtyři. 🙂 Naše děti jsou ještě malé, vyžadují a potřebují naši podporu, lásku a bezpečí. Toto vnímám jako obrovskou zodpovědnost a je pro mě naprosto klíčové být si jistá tím, že usínají spokojené, naplněné a těšící se ze všeho, co prožily, a na všechno, co prožijí. Jsem milující mámou celým srdcem i rozumem. Nejspíše se to všechno zdá jako idylka, ale je Vám jistě jasné, že tak to úplně není.
Náš obvyklý den
Mít tolik dětí znamená především pořádně se otáčet. Nikdo se Vás neptá, jestli se Vám chce vstávat, když se v noci probudí a pláčou. Nikoho nezajímá, jestli jste těhotná a citlivá na všechno možné včetně vůní / pachů, když je třeba přebalit naší nejmenší z průjmu do čisté plínky. Nikdo není soucitný, když toho po celém dni k večeru máte už dost, chcete si na chvíli odpočinout a vypít si v klidu čaj – protože právě teď je ta nejvhodnější chvíle na to jít ještě na zahradu, jít bobovat, jít do bazénu, jít na prolejzky. Rozumíte. Jsou pro Vás nesmírně důležité, chcete jim vyhovět, chcete, aby dělaly, co si přejí, když to dává smysl. Nechcete je utnout po každé větě, každý návrh zazdít hláškou typu „už je pozdě“, „to je ale hloupý nápad“ nebo „cožpak nevidíš, že jsem unavená?“. Tohle u nás neexistuje.
Možná by to až sem všechno vypadalo jako reálné a nijak náročné, zvládnutelné. A ono to samozřejmě takové je, ale toto je jen jedna strana mince.
Rodina je / není všechno?
Rodina je bezesporu velmi důležitá. Je to, hned po nás samotných, základní článek našeho života, bez kterého je život téměř bezcenný. Ale, a toto všechno je pouze můj názor, nikomu jej nevnucuji, neříkám, že to tak máte mít, nebo že je to nejlepší, není všechno. Když jsme před již téměř sedmi lety s manželem začali budovat naši vlastní firmu, neměli jsme žádné děti. Pracovali jsme na ní každý den, často od rána do večera, a měli jsme jasný cíl – dostat její účel mezi co nejvíce lidí a pomoci těmto lidem tím, co naše firma dělá. Bylo a je to pro nás velmi důležité. Zcela nás to naplňuje, milujeme ty příběhy všech, kteří díky tomu, co jsme vybudovali, mají svobodnější životy a jsou spokojenější. Naše firma je organismem, který žije v nás a spotřebovává obrovskou část naší energie. Nikdy se sama sebe nemusím ptát, jestli jí chci zlepšit, jestli na ní chci pracovat, jestli jí chci dát nový rozměr. Nikdy. Je to naprosto samozřejmé. Miluji jí. Stejně jako miluji ty, kteří pracují pro nás se stejným zápalem a láskou pro svojí práci. Opravdu hluboce si vážím především několika našich zaměstnanců, kteří díky tomu, jak věrní, tvrdě pracující, velmi ochotní a vědomí jsou, nám umožňují naši společnost posouvat stále dále. Jsou to právě tito lidé, kteří nám dávají prostor pracovat na nových projektech, vylepšovat ty aktuálně fungující a stávat se jednou z nejlepších firem v našem oboru. Bez nich bychom byli zasekaní v denní operativně a hasili požár za požárem.
Co tím chci říci? Že tito lidé, stejně tak jako samozřejmě všichni naši „klienti“, kterým tak ani neříkáme, pro mě mají v podstatě velmi podobnou hodnotu jako vše, co jsem popsala již výše. Kdybychom o ně přišli, byla by to tragédie. Zvládli bychom ji, jako všechno ostatní, ale rozumíte, je to situace, kterou nechcete. Toužíte po tom žít život tak, jak se Vám jej povedlo si nastavit nyní, a jít jen a jen vzhůru. Ale na toto všechno máte jen a pouze jednu jedinou „omezenou“ nádrž pozornosti – máte ji Vy, mám ji já, máme ji všichni stejnou.
Vzácná pozornost
Naše životy chceme zpravidla žít naplno. Máme v nich mnoho rolí a pokud jsme duševně zdraví, toužíme je zastávat na 100%. Chci být skvělou maminkou, úžasnou manželkou, velmi dobrou šéfkou, perfektní lektorkou, báječnou saunérkou, chci dokonale mluvit anglicky, německy, španělsky. No, mohla bych pokračovat, všichni víme, že těch rolí bývá více než dost. A tak se nám někdy stane, že nějakou z nich začneme trochu zanedbávat. Občas na děti zakřičíme, občas je neposloucháme, občas jim nedáme pusu na dobrou noc. A najednou jsme z té „skvělé maminky“ pouhou matkou. Někdy svému muži neuvaříme, někdy mu nezavoláme, někdy neřekneme, že jej milujeme, někdy mu zapomeneme koupit nějakou maličkost v obchodě. A najednou jsme z té „úžasné manželky“ pouhou manželkou. A ve všem je zapletená míra naší pozornosti.
Ideální scéna
Vždy existuje nějaká ideální scéna. Jaká bych ideálně chtěla být na této a této roli v mém životě? Je velmi důležité uvědomit si a neustále si připomínat, že nechci být „jen“ matkou. Nechci být „jen“ majitelkou firmy. Nechci být „jen“ lektorkou. Mám před očima jasně vybarvený obraz toho, jak mám v každé této roli vypadat, jak se chci chovat, co ze mě má vyzařovat a jak se mohou díky tomu cítit ostatní v mé společnosti. Pokud toto vím, vždy, v každém momentu svého života, s tímto mohu srovnávat aktuální realitu. Poznám, kdy se odchýlím. Poznám, kdy udělám ještě něco navíc. Nejsem „závislá“ na zpětné vazbě, ale určuji ji. Zcela přesně vím, co se stane, když někde polevím, a mohu s jistotou říci, jak bude při takovém a makovém chování a jednání, které si zvolím, vypadat moje budoucnost.
Chci říci – je hodně oblastí, které potřebuji zvládat velmi dobře. Máte to nejspíše stejně. Je jedno, jestli mám tři děti, jsem těhotná, podnikám nebo cokoli dalšího. Je naprosto klíčové znát svoje ideální scény a vědět, že „čemu dáš pozornost, to roste“. Když nám děťátka teď o víkendu celé dva dny i noci zvracely a měly průjmy, mě samotnou bolelo břicho jako čert a cítila jsem se na nic, ale potřebovali jsme dokončit online projekt, na kterém už dlouho pracujeme a v neděli jsme si prostě dali termín pro dodělání, zatla jsem všechny zuby, dala jim co nejvíc lásky ze sebe, co to šlo, a dokončila, co bylo potřeba. A v těchto chvílích se láme chleba. V těch chvílích, kam nikdo nevidí. V těch, které se nesdílí na sociálních sítích. Toto jsou ty na první pohled neviditelné části ledovce úspěchu, o kterých si mnozí myslí, že neexistují, že úspěch se tak nějak sám naskytne. Někomu, na koho se zrovna štěstí usmálo. Ne, tak to není.
A to je vše. Ještě mi není ani 30 a jsem matkou téměř čtyř malých dětí. Nejsem a nikdy jsem s nimi nebyla na mateřské a přesto vím, že náš vztah je velmi silný, zdravý a plný respektu. Když večer jdu spát po dvanácté, protože jediný čas, který jsem měla na opravdovou práci, nastal až v osm večer, a ráno mě probudí ten sladký polibek od mého syna, vždy si znovu a znovu uvědomuji, že TOHLE JE RÁJ.
