Akční lítáko pro přihlášení na kurzy a akce.

Skrýt
Akční lítáko pro přihlášení na kurzy a akce.

Skrýt

Autem do Itálie se třemi malými dětmi aneb přečtěte si, jak vypadá dovolená "made by Pašáci" :-)


Celý můj report o naší dovče bych ráda začala tím, že to byla naše druhá dovolená u moře tento rok, o čemž se nám dříve ani nesnilo. Jednoho dne jsme si ale konečně přestali říkat, že nemáme čas nebo peníze a rozhodli jsme se s tím něco dělat. Rovnalo se to tomu, že jsme se museli ohledně času a peněz krapánek vzdělat a více pochopit, co že se těmito dvěma pojmy přesně myslí a jak se s tím pracuje, aby to člověk měl a nenadával, že to nemá. Neříkám, že jsme dokonalí, ale máme v tom již celkem jasno :-) Vděčíme za to několika konkrétním profíkům z našeho okolí, na které Vám ráda případně předám kontakt, pokud těchto komodit také chcete více nebo jste připraveni přestat říkat, že je nemáte :-)                                          
No nic. Tak jsme se prostě předem rozhodli, že v daném termínu vyrazíme do Itálie. Několikrát před cestou jsme slyšeli, že jsme se přece nedávno z dovolené vrátili, tak kam že zase jedeme, ale to asi ani nebudu komentovat. :-) Fajn, takže jsme celý pátek věnovali přípravě, úklidu a dolazení všech věcí v jazykovce, aby vše šlapalo i bez nás. Celkem jsme si odfrkli, když jsme v půl 11 večer šli konečně spát, abychom o půlnoci mohli zase vstávat a vyjíždět. Přenesli jsme dětičky do auta a jedééém. Celá ta cesta z Plzně do Bibione je prostě jednoduchá. Vážně se nedá nic zkazit. Pokud se Vám ovšem nevypne navigace.      
Ano, stalo se to a z našeho očekávaného příjezdu v 7h ráno se stal příjezd v půl 12 dopoledne. Místo po dálnici jsme po znovuvzkříšení navigace jeli přes italské velehory - stoupali jsme po serpentinách nahoru a pak zase sjížděli dolů. A to tak dlouho, dokud se naše maličká třikrát za sebou nevyzvracela. Nebylo to nic vážného, ale asi jí opravdu nebylo dobře. Po druhém blinkání okomentoval celou situaci náš nejstarší Samuel (4 roky) slovy: "Tati, já už si fakt nepřeju, abyste Ráchelce dávali něco papat. Ona má dneska plivací den." :-)) Vybuchli jsme oba smíchy. Náš Samuel totiž vždycky všechno komentuje děsně vážně a tváří se při tom jako profesor medicíny nebo filosofie.                                                                      Ráchel Pašková
                                                                                                            Dobře, když jsme se konečně dostali na místo, mohla začít pohodička. A taky začala. Budu k Vám v tomhle článku úplně upřímná, a tak se prosím někdy něděste toho, jak my prostě žijeme. První den jsme co nejrychleji vyrazili na pláž, protože už jsme to nikdo nemohl vydržet. :-) Cesta pěšky trvala celkem dlouho, mohli jsme bydlet nějaký skoro kilometr od pláže, ale nechtějte to po mě přesně, protože nikdy nic neměřím (nemám chuť stále něco nějak nastavovat :)). Když jsme si krásně rozložili naše bílé prostěradlo, které jsem doma vybrala jako plážovou deku, dokážete si asi představit, že bylo celé (celé!!) od písku ještě dříve než jsem stačila najít opalovací krém, abych nás všechny namazala. To se každopádně nedělo, protože jsem poté, co jsem namazala sama sobě asi půl těla, zjistila, že jsem místo opalovacího krému koupila samoopalovák. No, ano, bylo to dost k smíchu. A ještě víc k smíchu bylo, když jsem zjistila, že můj Ondra ani neví, že nějaký rozdíl mezi opalovacím a samoopalovacím krémem existuje. :)) Tak jsme prostě první odpoledne byli bez krému, protože vracet se ten kilometr a zase zpět jsem odmítla (Ondra taky, protože tvrdil, že se klidně můžeme namazat tím samoopalovacím :)).                                                                                                    
A takhle nějak podobně to šlo dál. Ondra byl celý hin z toho, že jsme doma zapomněli dětskou postýlku a že v našem apartmánu žádná není. To se ale ukázalo jako naprosto bezpředmětné poté, co jsme všechny děti naskládali na jednu velkou postel do jednoho pokoje, zavřeli jsme dveře a za chvíli byl klid. Takhle tam na hromadě (:)) spaly každý den a postupem času se naučily ráno otevřít okno, vytáhnout žaluzie a všechny vylézt ven na předzahrádku, kterou náš apartmán měl. Takže místo skákání po našem celém těle (Jonáš každé ráno neúnavně prohlašuje, že táta s mámou jsou trampolína) nás ráno vzbudil zvonek. Málem nás trefil šlak, když jsme otevřeli a tam stály všechny naše zubící se děti v pyžamech (včetně rok a půl staré Ráchel, kterou netušíme, jak z toho okna vyndali bez šrámů).

Dominika Pašková                                                                                        Hodně jsme chodili a vždycky jsme se vydali na nějakou výpravu tak daleko, že nás opravdu hodně bolely nohy a naše děti taky. Jonáš dokonce jednou v zoufalosti prohlásil, že ho bolí triko, tak to jsme ho opravdu už museli vzít do náručí. :-))Na jedné pláži jsme asi hodinu sbírali mušle, abychom měli celý kyblík plný a mohli darovat nějakou památku babi a dědovi, ale poté, co je maminka všechny pracně umyla, je Jonášek těsně před odchodem z pláže úspěšně vysypal zpátky na písek. Ten den jsme se taky rozhodli, že si dáme poprvé pravé italské latté. Mňam. Lattě fakt miluju, že to moje nejoblíbenější káva (někteří říkají, že to žádná káva není, ale mě je to fuk), a v případě mého Ondry, který kafe vůbec nepije, je to jediný druh kávy, kterou je ochoten si se mnou dát. Vybrala jsem krásnou kavárnu a poslala Ondru, ať nám to objedná. Ani mě nenapadlo, že by tohle mohlo dopadnout nějak špatně. Ale stalo se. Po chvilce nám byly přineseny dvě celkem velké sklenice horkého našlehaného mléka s tím, že jsme si přece objednali due latté. Musela jsem se opravdu smát, protože z Ondry vypadlo, že vůbec neví, že latté znamená italsky mléko. Tak samozřejmě, že nám přinesli mléko, Ondrášek totiž zapomněl říci to "Café" :-) A ještě se ho číšník údajně divně ptal, jestli hot. No jasně, že hot, odpovídal prý Ondra a nechápal, proč by café latté mělo být jiné než hot :-)).                                                                             
No a stalo se hodně jiných vtipných příběhů, třeba když náš Samuel vypil malou skleničku vody, kterou jsem dostala k espressu - měli oba s Jonáškem žízeň, ale právě jsme seděli na terásce a oni si dávali zmrzku. Řekla jsem Samíkovi, ať se napije té vodičky, ale nechá Jonymu. On to na to konto celé vyžahnul a když jsem se ho zeptala, proč to vypil, řekl, že to tak chtělo jeho bříško :-)) No tak dobře. :-) Ale to ještě nevíte, že to espresso bych si vůbec neobjednala, protože to je takové to super minikafe, které nemám vůbec ráda (i když prý je právě tohle to pravé kafe, co se má pít). Jenže! Slečně servírce jsem řekla, že bych ráda café latté macchiato. Věřila jsem, že tohle musí vyjít. Jenže víte, co přinesla? Jedno espresso a jedno latté :)) Prostě dvě kafe! To už opravdu nebylo vtipný. A tak jsem zjistila, že i když umím plynule třemi světovými jazyky, v Itálii si ani kafe neobjednám, protože italsky ještě pořádně neumím :-) Tak se těšte, rozhodla jsem se, že se na ní vrhnu!                                                                                    
A zpráva na závěr - i se třemi malými dětmi všechno jde, když se chce - potřebují hodně lásky, důvěry, podpory a samostatnosti. Dokonce sami žadoní o další sestřičku a když odpovím, že bude tak nějak za rok, hlasitě křičí, že jí chtějí ale HNED! :-) :-)                   Ráchel Pašková                                                                                             táta